Dítě se tmy bálo
Jedné ženě, nazývající se Můza, se narodilo dítě. Byla temná a bouřlivá noc. Vítr bičoval o sklo okenní. Ostrý zvuk meluzíny narušoval bolestné, nemocniční ticho. Této noci dítě přišlo na svět. První co dítě zahlédlo bylo světlo. Tak ostré světlo jenž bodalo dítě do jeho pohledu. Dítě se bolestí rozplakalo. Mělo pocit, že mu Bohové nepřejí viděti matku Můzu. Jako kdyby mu Bohové zrak zasypávali drobnými přeostrými sklíčky. Slzy nevinnosti stékají po nově stvořené tváři. Pištivý pláč přerušoval ostrý zvuk meluzíny. Dlouhou dobu dítě nevidělo. Nevidělo Matku Můzu ani to světlo tak bodavé. Pouhá temná to tma, černá to tma, černější než-li díra černá v nicotném vesmíru hltající krásy světa ho obklopovala. Dítě zahlédlo svět tehdy, kdy matka Můza poprvé z lásky políbila. Její rty ledové a popraskané suchotou drobného čelíčka se dotkla. Od té doby dítě vidí tvář své matky Můzy. Vidí jí jako velice vysokou postavu, vyhublou a vysokou postavu. Přez tu vyhublou a vysokou postavu plandají hnědé šaty špinavé od starých a plesnivých potravin jenž každé ráno snídala. Dítě vyrůstalo ve zvláštním prostředí, které bylo velice ovlivněné jeho matkou Můzou.
Od té doby co jí poprvé zahlédlo její tvář nezapomnělo. Byla s ním, s přáteli i nepřáteli. Byla s ním ve světě fantazijním, její tvář byla všude. Pronásledovala ho. Nenechala ho spát, nenechala ho si zpívat. Dítě nemohlo nic. Stále vidělo její tvář. Jak stále vidělo a cítilo svou Můzu přestalo se stýkat s kamarády. Dokonce i jeho nepřátelé si ho nevšímali. Nevšímal si ho totiž nikdo, ani mrknutí nezpozoroval. Všichni po všech házeli papírky a ani jeden se do něj netrefil. Jako kdyby dítě nebylo, jako kdyby neexistovalo. Vzpomnělo si, na černou tmu kterou takovou dlouhou dobu v dětství vidělo. Nyní si připadal jako ta tma. Tentokrát jí neviděl, tentokrát jí byl.
Po čase se dítě přizpůsobilo té temnotě která zastiňovala jeho dětské tělíčko. Přestalo vše vnímat. Nevnímalo světlo. Nevnímalo teplo. Nevnímalo slova plující kolem jeho zasněných očí. Nevnímalo pláč, smích, křik. Nevnímalo nic, pouze zrnko své myšlenky. Pouze svou fantazii, která stavěla svět tak, jak měl vypadat v době jeho narození. Svět ve kterém měl žít. Svět ve kterém měl přátelé i nepřátelé. Každý den, kdy dítě ráno odcházelo ho matka Můza na čelíčko políbila. Její rty se vůbec nezměnily, byly ledové a popraskané suchotou. Ale pokaždé kdy matka Můza dítě políbila, čím dál více se dítěti stavěl svět který neexistoval. Stále více vnímalo svůj hlas, svůj pěv, okolí mu bylo doslova ukradené.
Po nějakém čase plynutí svět kolem dítěte nebyl, úplně a dočista se vypařil. Vypařil se jak ranní rosa pod sluncem pálícím až žahavým vedrem. Jeho vlastní svět, který se čím dál více rozrůstal s každou drobnou myšlenkou záhy začal existovat. Každý den vycházet z temnoty schované v jeho srdci a okusil to nepříjemné ostré světlo které tehdy dítě jako téže malé až drobounké uvidělo. Jeho příběhy byli jeho svět, to byl ten svět ve kterém celí svůj život žil. Jeho příběhy byly jeho skrýší kamennou kterou nikdo neviděl. Každé ráno ho matka Můza políbila. Stále má ty ledové a popraskané rty. Co polibek to nový příběh. Co polibek, to nová myšlenka. Každé ráno ho políbila Můza.