Písařka
Písařka, ta postarší dáma vlasy z ovčí vlny na temeni nosíc. Uši elfa vychloubajíc. Pohled nevinný stále více, dětský chtíč v pohledu spatříte.
Postava jest uchopit by se dala do dlaně to mocné, její tělo křehce rozbitné přec krásně obejmutelné. Písařka, ta postarší dáma sedíc na staré, dřevěné, černé to židli, kterak při každém písařčiným usednutí stářím zapláče. Zapláče v podobě vrzajících se dveří červy prožralé. Vzduchem pluje tančící, milující to vítr nosíc vůni dřeva starého patříc stromu rostoucímu, písařku hlídajícímu. Strom temně jest zbarven, tak temně jak srdce slzavé žáby či pytlák co živo anděla si vzal. Kořeny stromů proplétají se zeminou žlutavém to listím oblehlou. V pohledu písařčiným pustinu vidíc. Pouze ty stromy temné vedle ní co listí z dlaní svých ztrácejíc. S vůní dřeva starého listy žlutavé zpívající píseň, píseň se směsí žlutavého hlasu, věterného klesavého tónu. Písařka do tónů si broukajíc. Její hlas jemně podlitý dětskostí, decentně chraptem přisolený se rozléhajíc po celém to tichu hudbou doprovázejíc. Písařka sedíc, stará to kolena přitiskla k sobě. Sukně rudou vlnou háčkovaná pokrývajíc její malé, třasavé nožičky do půle lýtek. Na dolní to půlce spatříme silonové punčocháče bez jediného oka či rosparu. Na chodidlech překrásné naleštěné střevíce malé velikosti se širokými podpalkami. Hruď jest přikrytá sepnutým kabátem stejné barvy jak sukně, téže z vlny rudě háčkovaný. Pod kabátem s dvěma velkými, černými knoflíky ne tak rudou, spíše hedvábnou košilkou. Na hlavě nosíc ne tak rudý nýbrž ozdobný klobouček s černými perly a malými havraními brky.
Elegantní písařka, ta postarší dáma v klíně držíc černý, naleštěný psací to stroj na němž píše příběh. Příběh o tobě. O tvých pocitech, o tvém oděvu překrásném jak vzpomínka na tvou píseň jenž při jejích slovech a tónech cítíš ten opíjiví pocit krásy. Píše příběh o tvé bolesti ve vzpomínkách či prožívajíc v nichž se nyní topíš. Příběh o tvé nešťastné to lásce. Příběh o vyvýšením tvém samotném nad sebou.
Nyní začíná příběh o ………